Každý z nás v sobě nosí svůj pohár hořkosti. Někdy stačí jediná kapka, aby pohár přetekl přes okraj a otrávil celou duši.
Znáte to - ráno nezazvonil budík, takže jste zaspali. Spěcháte na autobus a zrovna musí jako naschvál tolik pršet, že v poklusu trefíte každou louži. Udýchaní, zapocení a dostatecne naštvaní si v práci postavíte vodu na kafe, jenže vařič se porouchal a pak už jen zbývá, aby vám šéf prišel za něco vynadat a pohrozit výpovědí.
Už dávno vám pije krev sousedův ratlík, který na vás štěká pokaždé, když přicházíte z práce. A protože zrovna dnes má vrátka pootevřená, vyběhne na ulici a plete se vám pod nohama. Co je snazšího, než jej trochu nakopnout? Pak ale přijde večer, vy trochu vychladnete a najednou vám v uších zní bolestné zavytí nakopnutého psíka. Je vám to líto? Už je pozdě.
Docela reálná situace, že? Nakopnout psa přece není zas tak velký zločin. Ale nejde tu snad o něco jiného? Nejde tu především o nás samotné, o náš neovladatelný vztek? Postava novináře Kimbla by se na první pohled mohla zdát jako ztvárnění pomatence, který se vyžívá ve vraždě domovnice. Odmyslíme-li si ale nadsázku, kterou černá hudební komedie přináší, zbyde nám obyčejný človíček se všemi lidskými klady i zápory. Pak už snáze najdeme pochopení pro jeho na první pohled nepochopitelné chování.
"Řekli mi: Napiš detektivku. Muzikálovou detektivku. Pro jednoho herce. Ptám se sama sebe: Jen pro jednoho? A má ten herec být podezřelý, vrah, detektiv či snad oběť? Když totiž detektivka, tak pořádná vražda. Proto můj Kimble je vlastně hned podezřelý a vrah, zároveň i detektiv, když tak přemýšlí co, proč a jak. A ze všeho nejvíc je právě obětí. Obětí svého vlastního rozpolceného já. Snaží se uniknout ze spárů jednoho zla a ocitá se v náručí zla mnohem horšího, o jehož existenci neměl nikdy potuchy. Před svým svědomím se totiž nemá kde schovat."
"Kapka jedu je vůbec první hrou MDS Kostým, ke které jsem složil i nahrál všechny písně, včetně potpourriové předehry. Náladu a formu písní jsem předem konzultoval s autorkou scénáře, aby svým charakterem zapadaly do hry a dokreslovaly její celkovou atmosféru. Zda se to zdařilo, to už posoudí naši diváci…"
"Když jsem si celou hru přečetla, její hlavní myšlenka mě velmi zaujala. Sama z vlastní zkušenosti vím, že ta pověstná poslední kapka může přetéci velmi snadno, a právě tuto hru chápu jako varování před zkratkovitým jednáním. Realizace nám tentokrát dala docela zabrat, už proto, že se všichni snažíme pracovat s maximální pečlivostí. Svědčí o tom desítky hodin v nahrávacím studiu i na zkouškách. Věřím však, že divák bude moci poctivou práci ocenit."
"Hned od začátku mi bylo jasné, že role chudého novináře nebude nic jednoduchého. Zároveň jsem si ale uvědomil, že je to velká herecká příležitost. Následující práce s textem mi to jen potvrdila. Pokaždé, když oblékám kostým této postavy a připravuji se na představení, znovu a znovu smekám před autorčinou schopností vložit do jednoaktovky tolik nejrůznějších odstínů lidských pocitů. I hudba minimuzikálu si mě pokaždé získá množstvím jedinečných nápadů a především výrazem jednotlivých písní, který naprosto odpovídá pocitům postavy v momentální situaci. Stále žasnu nad skutečností, kolik životní pravdy tento krátký příběh skrývá."
Smyčka na laně
se významně kývá
pár vteřin života
jenom mi zbývá.
...
Jako ten půlměsíc
zůstal jsem náhle sám,
půlměsíc nebohý
na párty nepozván.
...
Až uslyšíš ránu,
bude tvá duše v pánu,
tělo k zemi klesne,
už ani nehlesne.